Islam
Zřejmě jste tady toho o tomto skvělém koni už našli hodně.. Pravda je taková, že mi v poslední době hodně chybí. Tak bych zde ráda napsala alespoň takovou vzpomínku na něj...
Slunce svítilo, vzduchem se nesla ta zvláštní podzimní vůně, kterou nikdy jindy v roce necítíte. Vyšla jsem mezku, prošla po cestičce a zamířila směrem k výběhu. Stál tam, jako vždycky. Na sluníčku, lehký větřík si pohrával s jeho nádhernou hřívou, když mě uviděl, zakýval hlavou.
Pak se loudavým krokem vydal mě naproti. Kulhal. Sice ne moc, ale znatelně. Vysypala jsem mu dobroty z tašky, jako obvykle a sedla si k němu na zem.
Trávili jsme spolu volný čas. Odháněla jsem mu mouchy, čistila ho, miloval drbání na kohoutku..taky jsme si hráli ze země.
Nikdy nezapomenu, jak jsem se mu poprvé odvážila zvednout tu jeho obrovskou těžkou nohu. Jaké překvapení bylo, když mi po chvilce rozmýšlení nožku opravdu zvedl a ještě ji sám držel.
Jistě, když se jeho stav zhoršoval, byly doby, kdy už se o mě při čištění kopyt i opíral..alespoň částečně.
Brzo si mě Islam získal... zpočátku jsem ho neznala, nevěděla, co od něj můžu čekat. Většina lidí z něho měla respekt. však byl také obrovský. Moji důvěru si získal opravdu brzo. Chovala jsem se k němu opravdu jako k mým koníkům a on mi to také dokázal úžasně vrátit.
Když býval venku, bylo na něm vidět, jak vždycky pookřál,vracela se mu do očí ta jiskra...
Ale když už potom stával na řetězu ve stáji, přestával žrát, nebyl to už on.
Islámku, naučil jsi mě toho hrozně moc, i za tu chvilku, co jsme se znali. Byl jsi jeden z mála koní, které znám a jsou starší než já.
Věřím, že je ti už na obrovských nebeských pastvinách skvěle a nic ti nechybí...
